My name is Jiri Hanzl, born 31.10.1951 in Brno.
First impuls was ghastly photo on my sport club pass, made by local postman. He arranged me closely at the playground wall and took a photo. I had my brows burned, dark spots instead of my eyes and moustache under my nose. So I said to myself: I could do it better.
Photographing and a magic dark room took my heart completely. When i was fifteen I began to create my first black and white photographs.
I preffer living photos, a trapped moment. Lens shutter claps and time stops.
The tast and smell of the pictures remain still young and fresh. Years rolled on and I am still working as a photographer, mostly for movies. The film world, which is full of illusions, technical trics and imagination allow me to pay interest on my earlier studies and experiences.
One does not become photographer, he must be born like this.
For me, it is not sufficient just to press a trigger button and made some schoolbooklike shot, in the way wise magazines recommend. Sometimes I am supposed to break all settled rules to make my picture live. It is a matter of my inner feeling. Finally my boyish hobby became my job. One cannot wish more. Nevertheless, after so many years I have been looking the world through a view-finder I feel myself like a very beginner. I am still learning. I know any daybreak will offer me a new wonderful view of the word and its variety again. I put on my coat and go just to walk round. I have my best friend with me, I feel its each detail with all my body and I can only wish myself „Good light“.
Jmenuji se Jiří Hanzl, narozen dne 31.10.1951 v Brně.
Prvním počinem byla vlastně příšerná fotka na průkazce do fotbalového oddílu, kterou mi zhotovil místní listonoš.
Naaranžoval si mě u zdi hřiště a cvaknul. Měl jsem přepálené čelo, tmavé stíny místo očí a pod nosem knír, tak si říkám,
„takhle to dokážu vyfotit taky“. Fotografování i kouzelná temná komora si mě opravdu získali a v patnácti letech
jsem začal sám vytvářet první černobílé snímky.
Nejraději mám živou fotografii a pohled na okamžik polapený objektivem.
Klapla závěrka a čas se zastavil.Vůně a chuť obrázku zůstává stále mladá a svěží. Od roku 1980 žiji v Praze,
ale fotografem tělem i duší zůstávám dodnes. Po celá ta léta pracuji převážně jako filmový fotograf a obor iluzí
a technických triků mi umožnil zúročit studijní, ale hlavně osobní zkušenosti a vědomosti.Člověk je obdařen
pocity,náladami,emocemi a neuvěřitelnou paletou tváří a to vše se snažím uložit na filmy či paměťové karty svých
fotoaparátů.
Fotografem se člověk nestane, nejspíš se jím musí narodit.
Nestačí mi pouze zmáčknout spoušť a udělat učebnicový snímek jak je psáno v odborných časopisech.
Někdy musím naprosto porušit všechna pravidla aby fotografie ožila.Jde o můj vnitřní pocit.Klukovský koníček mi vydržel
po celý život a stal se mou prací.Víc si člověk nemůže ani přát.Přes všechna léta,která jsem viděl okem v hledáčku
si připadám stále na začátku,učím se a vím,že každé rozednění znovu nabídne úžasný pohled na svět a jeho rozmanitosti.
Oblékám si kabát a půjdu se projít.“Jen tak“.Mám svého věrného přítele,vnímám celým tělem,každý detail a teď si mohu
jen přát“,“Dobré světlo.“